Tenhle post píšu v reakci na skvělý článek v Respektu 47/2022 „Kdo zabil Dorotu Š.“
O KROK pracuje s lidmi se zdravotním postižením. Hodně i s lidmi s mentálním postižením. Je to pro nás jednodušší, než to vypadá z venku. Od nich jsme při zaměstnávání začínali, protože pocitově potřebovali vždycky nejvíc pomoci. Dokáží svoje potřeby komunikovat otevřeně, ale ne vždycky jsou bráni vážně.
U zaměstnavatelů se často setkáváme s velkou nejistotou, co mohou po lidech se zdravotním postižením chtít.
"A panebože, co by tu mohl dělat člověk s mentálním postižením?"
Na startu spolupráce s některými z našich partnerských firem jsme naráželi na snahu připravit zaměstnávání na míru pro člověka s mentálním postižením. Ve většině případů to dopadlo katastrofálně. Vytvořilo se pracovní místo navíc, abychom mohli něco nabídnout.
Realita pak byla taková, že to v rámci firmy bylo první místo, které se při krácení FTE vzalo, a tím pádem jsme byli opět na začátku ne-li na konci naší spolupráci při zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
Naše cesta je jiná. Testujeme pracovní prostředí a vhodnost konkrétní pozice podle druhů postižení, které jsou na pracovním trhu. Ve většině firem je příležitost pro každého.
S naším testováním na to jdeme přes konkrétní pozici a pak konkrétní hodnocení od daného hendikepu.
Úpravy jsou minimální a příležitost velká.
U Doroty, o které je příběh ze zmiňovaného článku, by to bylo těžké. Možná nemožné. Ale bez toho, že bychom o tom přemýšleli, není možné dělat změnu.