Search
  • Bohunka Fraňková

Doris, inteligentní žena v těle, které ji neposlouchá

Dne 24. 10. si každý rok celý svět připomíná den dětské obrny, proti které u nás očkujeme už od roku 1960 a historicky se Československo stalo i první zemí na světě, kde byla tato nakažlivá nemoc vymýcena. S touto dětskou obrnou se od té doby u nás už nikdo nesetkal, stále se tu ale vyskytuje druhý typ dětské mozkové obrny, která není nakažlivá, nedá se proti ní očkovat a vzniká poškozením mozku v těhotenství nebo při porodu. S následky této obrny u nás žijí desetitisíce lidí. I Doris Průšová z Tuchlovic.

Dětská mozková obrna poškodila u Doris hybnost jejího těla a způsobila vadu řeči. Jak se žije mladé inteligentní ženě v těle, které jí neposlouchá? Od malička, jak sama říká, bojuje s předsudky ostatních: „Z dětství moc vzpomínám na svoji sestru dvojče, která se narodila zdravá. Neuměla jsem ani vyslovit její jméno, protože mi nešlo moc mluvit, ale byla jsem strašně ráda, že jí mám. Ona mi totiž rozuměla, co chci říct a co jsem říkala, ostatním překládala. Nemohla jsem chodit, a tak jsem to při styku s jinými dětmi neměla jednoduché. Pamatuji si např., jak mi jeden chlapec na pískovišti házel písek do vlasů a moje sestra přišla a hned mě bránila. To byla jedna z prvních zkušeností, kdy jsem začala chápat, že lidé mají nějaké předsudky. Vypadala jsem jinak a špatně jsem mluvila. Musela jsem se hodně snažit, abych se vyrovnala ostatním dětem. Máma se mnou cvičila Vojtovu metodu, učila jsem se mluvit, dělala jsem, co šlo a moje sestra po mě byla motivací. To mi určitě hodně pomohlo. Když mi bylo 6 let, byla jsem na operaci, pak na další, ale po operaci to nebylo příjemné období. Doteď na to nerada vzpomínám.“


Když bylo Doris asi 7 let, dostala příležitost, ze které byla nadšená a která jí dodala další elán do života. Zahrála si totiž ve filmu: „Do filmu Luther hledali postiženou holčičku a vybrali si mě. Na natáčení jsem byla se svojí sestrou. Na ní zkoušeli, co bylo třeba, abych nebyla unavená, a já jsem to pak hrála. Ve filmu jsem se měla v jedné ze scén i postavit a ujít pár kroků. To jsem samozřejmě nemohla, a tak pro mě vyrobili speciální pomůcku, abych to nějak zvládla.“

Doris chtěla chodit do školy jako ostatní děti, ale žádná základní škola jí nechtěla přijmout. Nakonec se jí přece jen jedna škola ujala a Doris za to byla vděčná. Při studiu měla asistenta a všechno zvládla. Podobný problém měla i s přijetím na střední školu: „Dnes si myslím, že to bylo kvůli tomu, že nevěděli, co taková integrace obnáší. Špatně mluvím a přijde mi, že ve společnosti je obecně zakódováno, že když někdo špatně mluví, tak je automaticky mentálně postižený. Všímám si toho zejména, když někoho vidím poprvé, tak sotva promluvím, vidím jeho zkoumavý pohled, ze kterého je zřejmé, že neví, co si o mě má myslet.“ Nakonec se ale našla i střední škola, kam mohla Doris nastoupit. Paradoxně to bylo sportovní gymnázium, kde byla i nesportovní třída, a tudíž sportovat nemusela. Na nějaké úkoly dostávala delší čas, ale jinak dělala vše jako ostatní: „Zvláštní ohledy na mě nebrali a já jsem za to byla ráda, protože jsem se vždy snažila žít plnohodnotný život, kde se mnou bude zacházeno stejně jako s ostatními. Samozřejmě jsem si občas v minulosti říkala, proč, když už mám postižené tělo, musím i špatně mluvit, ale vzápětí jsem si řekla, že jsou na tom lidé i hůř. Ono to mé postižení je vlastně i takový dobrý filtr na lidi. Ti, kteří se se mnou budou chtít bavit a poznat mě, tak ti to překonají a ti, kteří ne, tak ty v mém životě asi nemají být. Jsem ráda, že i přes můj hendikep jsem si našla kamarády, kteří mě společně s mou rodinou podporují a jsou mi oporou.“


Doris si během svého života zvykla, že nechodí a má i horší pohyblivost rukou, ale mrzelo jí, že jí špatné vyslovování řadí automaticky i mezi mentálně postižené: „Když jsem ukončila gymnázium, říkala jsem si s nadsázkou, že musím vystudovat i vysokou školu, abych měla důkaz, že nejsem retardovaná.“ A to se Doris podařilo.

Po ukončení vysoké školy se Doris těšila, že konečně zúročí roky studií a snahy pracovat na sobě a najde si adekvátní práci, při které by se mohla rozvíjet a posouvat dál. Čekalo ji ale zklamání: „Při hledání práce jsem např. narazila na firmu, která zaměstnává lidi s postižením na chráněném trhu práce. Práci jsem zkusila, ale vlastně jsem nic nedělala. Firma mi posílala nějaké nabídky a já jsem je dávala na internet. Jen pět denně. Je to adekvátní práce? To je zaměstnání jen tak na oko. Takhle jsem pracovat nechtěla.“ Paradoxem je, že firma, která takhle postupuje, čerpá na pracovníka s hendikepem příspěvek na mzdu od státu, a současně práci takových lidí jako Doris nabízí jako tzv. náhradní plnění. Protože se zaměstnáním na chráněném trhu práce neměla Doris dobrou zkušenost, začala pomáhat skupině sociálních podniků Etincelle v rámci projektu O KROK, který je zaměřený na větší zaměstnanost lidí s hendikepem právě na otevřeném trhu práce. Doris začala působit v tzv. Troublegangu, což je skupina lidí s různým postižením, která testuje pracovní pozice na jednotlivých pracovištích.

Doris doufá, že pomocí Troublegangu najde práci sobě i jiným podobně postiženým. Projekt O KROK se totiž snaží propojovat lidi s hendikepem se zaměstnavateli, kteří by jim mohli dát práci. Doris byla ráda, že se mohla do tohoto projektu zapojit: „Když jsem se dostala k projektu O KROK, už jsem byla zoufalá, že nemůžu najít práci. Doteď jsem sama oslovila 90 firem a jsem stále bez práce. Když se to ale teď udělá správně, někam se to díky projektu O KROK posune, tak by to mohlo pomoct i dalším generacím, aby nemusely tak bojovat jako já. Neúspěšné hledání práce bylo demotivující, ale tento projekt mi zase dodal odvahu a víru v lepší zítřky. Dokonce jsem se účastnila workshopů na úřadech práce, které o projektu O KROK pořádá Etincelle a kde zaměstnancům úřadů práce povídám o tom, jak Troublegang funguje a jsem ráda, že už se o zaměstnávání lidí jako já na otevřeném trhu práce konečně někdo víc zajímá.“

„Když jsem začala na workshopu mluvit, zaměstnanci úřadů práce zbystřili, já jsem je pozorovala, jak mě vnímají a poprvé jsem zažila, že mě většina vnímala pozitivně. Já jsem jim totiž raději hned na začátku řekla, že špatně mluvím, že si o mě lidé myslí, že jsem i mentálně postižená, a to asi pomohlo. Dokonce se sami ptali na různé věci a nechápali, že jsem stále nenašla práci.“ Doris dodává, že bude bojovat dál, připadá si někdy jako průkopnice v cestě za lepším přijetím a vnímáním lidí s hendikepem a doufá, že je to cesta k lepší budoucnosti.

Doris stále hledá práci, ideálně na počítači, kterou by mohla alespoň částečně dělat z domova. Stejně tak by byla ráda, kdyby se našla nějaká rehabilitační pracovnice, která by jednou týdně jezdila za ní domů do Tuchlovic u Kladna a cvičila by s ní: „Kdyby se mi někdo ozval, byla bych moc ráda, cvičení by mi pomohlo. A co se týká zaměstnání samozřejmě taky.“

1,446 views0 comments

Recent Posts

See All