Search
  • Klára Školníková

Michaela Mikulenková: Mohla jsem si vybírat různé nabídky zaměstnavatelů

Updated: Nov 8

O KROK s Vámi sdílí příběhy z oblasti zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. Dnes Vám přinášíme rozhovor s paní Mikulenkovou, terénní sociální pracovnicí z Kroměříže a iniciátorkou projeku Životní příběhy známých i neznámých.

 


Jak jste se začala zajímat o problematiku lidí se zdravotním postižením?


O tuto cílovou skupinu jsem se začala zajímat několik let poté, co jsem v jedenácti letech měla autonehodu – srazila mě opilá žena autem. Lékaři mi ze začátku nedávali moc velkou šanci na přežití a už vůbec si nemysleli, že budu někdy chodit a žít normální život. Měla jsem totiž krvácení do mozku na šesti místech, ochrnutou pravou polovinu těla a zlomenou pravou ruku. Do teď mám problémy s velkou únavou, častou bolestí hlavy a různými problémy, které časem zmizí a objeví se zase jiné.


Ve čtvrtém ročníku na střední škole v Brně, jsem uspořádala maturitní projekt s názvem Životní příběhy známých i neznámých, kde jsem chtěla poukázat na to, že i člověk s handicapem může žít normální život. Na benefiční akci byli pozvaní známí i neznámí lidé, kteří vyprávěli, jaký je život s handicapem. Tato akce propojovala zdravé lidi s lidmi po úraze nebo vážně nemocnými.


Vyrůstat s poúrazovými problémy muselo být těžké. Jak se na to dívali ve škole?


Před úrazem jsem chodila do dramatického kroužku, který vedla zástupkyně ředitele. Když jsem tedy po úraze měla nastoupit zpět do školy, vzala mě zpátky na základní školu, kde jsem byla zvyklá. Toto její rozhodnutí bylo podle mě správné, ale někteří učitelé s tímto rozhodnutím nesouhlasili. To jsem poznala, když jsem měla zákazy na akce určené pro žáky, což mi bylo odůvodněno tak, že asistent tam se mnou být nemůže, protože nemá čas. Pamatuji si situaci, že jednou si můj asistent čas udělal, a když jsem to oznamovala učiteli, tak mi sdělil, že je to asistent pedagoga, takže tam bude pro něj a ne pro mě. Později mě začala šikanovat i spolužačka.



Michaela Mikulenková

Ahoj, jmenuji se Míša, je mi 28 let a pracuji na Městském úřadě v Kroměříži jako terénní sociální pracovnice. V životě se snažím chovat laskavě a laskavost se snažím promítat i do své práce. Řídím se heslem "Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě."


Jaká je Vaše zkušenost s hledáním práce, když má člověk určitý hendikep?


Práci jsem po škole nemohla najít třičtvrtě roku. Nechtěla jsem budoucímu zaměstnavateli nic zatajovat, proto jsem vždy řekla či napsala, že jsem po úrazu a co mám za problémy, i když vím, že do mého zdravotního stavu v práci nikomu nic není. Skoro vždy to dopadlo tak, že mi hned odepsali, že našli vhodnějšího kandidáta, či mě pozvali na pohovor a tam mi poté oznámili, že zaměstnání je pro zdravé lidi. Když už jsem to začala pomalu vzdávat, objevila se dvě místa najednou a na obě místa mě přijali, takže nakonec jsem si mohla i vybírat .



V rámci své práce potkáváte hodně lidí s hendikepem, kterým pomáháte hledat práci. Jaké při tom vídáte u zaměstnavatelů největší překážky?


Pracuji v rámci projektu „Prevence ztráty bydlení u osob ohrožených sociálním vyloučením v Kroměříži“, těmto lidem, mezi kterými je i nemalá část lidí s hendikepem, pomáhám s velkou škálou věcí - od hledání vhodného bydlení, přes řešení dluhů, po zaměstnání. Překážkou je, že hodně pracovišť ani není uzpůsobeno pro lidi s handicapem. Zaměstnavatelé potom mají velký problém s tím, že lidé s nějakým zdravotním problémem, ať už po úrazu nebo nemoci, bývají třeba pomalejší, či nemají takovou fyzickou zdatnost.


Pracujete i s dalšími cílovými skupinami. Co Vás na Vaší práci nejvíc baví?


Na práci mě baví různorodost, nikdy není každý den stejný. I když si naplánuji, že budu něco dělat v kanceláři, tak mi to nikdy nevyjde, protože zazvoní telefon a vyrážím do terénu. Taky mě hodně baví pomáhat lidem, kteří tu pomoc potřebují.


Co je podle Vás největší přínos zaměstnání člověka se zdravotním postižením?


Když opomenu výhody, které to pro firmy, organizace, či instituce přináší, tak to má hlavně pozitivní dopad pro samotného člověka se zdravotním postižením, protože najednou si přijde užitečný. To mluvím i z vlastní zkušenosti, po několika nepovedených pohovorech, jsem si začínala připadat, že nic nedokáži.





46 views0 comments